Když nakladatelství odpoví

Minule jsem psal, jaké to je, když se v ČR snažíte oslovit nakladatelství. Jak vás nakladatelství prakticky pokaždé ignorují a jak je téměř nemožné získat jakoukoliv odezvu. Oblíbená historka sice praví, že  J. K. Rowlingovou 16x (nebo kolikrát, údaje se dost liší) odmítli. Jenže to je něco, co se u nás stát prostě nemůže – u nás nenajdete 16 nakladatelství, které by na vaši nabídku odpovědělo. Tím větší událostí je, když nakladatelství odpoví. O tom, jak jsem nakladatelství oslovoval a jak se konečně ozvali píši tady.

KDYŽ  NAKLADATELSTVÍ  ODPOVÍ

Email, který mi přišel z nakladatelství od paní redaktorky, byl neuvěřitelně krátký:

Milý pane Dvořáku,

děkuji Vám mnohokrát za zajímavou nabídku. Zaslané ukázky jsem přečetla s velkým zaujetím. Mohl byste mi prosím pro posouzení poslat celý rukopis?

Chápete? Někdo, kdo vydává knihy, si chtěl přečíst celý můj rukopis! Někdo, kdo čte a posuzuje knihy každý den, se po přečtení pár stránek rozhodl, že si to chce přečíst celé! A to už muselo NĚCO znamenat! Vždyť za zázrak se u nás považuje už to, že vám vůbec někdo odpoví. A aby si vyžádali celý rukopis? Teď už si to tak dobře nepamatuji, ale cítil jsem se jako borec. 

S velkým zaujetím…

Rukopis jsem poslal hned druhý den i s dotazem, jak dlouho jeho posouzení trvá. Paní redaktorka odpověděla vzápětí a ujistila mě, že se do měsíce ozve. A přede mnou bylo další čekání…

Popravdě, myslel jsem si, že redaktorka se do mého rukopisu okamžitě začte a už číst nepřestane, dokud ho celý nepřelouská a ozve se mi tak do týdne, pokud ne dříve (když je moje dílo tak skvělé). Ale nakonec čekání na odpověď z nakladatelství trvalo celý měsíc. Zřejmě i proto, že rukopis četlo několik lidí. Tentokrát jsem email otevřel bez meškání a zprávu si hned přečetl.

VERDIKT

Ten první odstavec mi vyrazil dech, i když jsem v něco takového přeci jen doufal.

Rukopis Písečníci a bludný asteroid jsem přečetla s chutí, v podstatě na jeden zátah. A musím říct, že se mi zatím nic podobného do ruky nedostalo (z českých nabídek). Věřím, že z textu vznikne skvělá knížka. A byla bych ráda, aby to bylo právě v našem nakladatelství.

Chápete? Někomu, kdo vydává knihy, má na starosti vyhledávání talentů a vlastně neustále něco čte a leží v knihách, se líbil můj rukopis! Pravda, tu poznámku v závorce si paní redaktorka mohla odpustit. Ale přesto…

Samozřejmě jsem si mnohokrát pochybovačně říkal, že tohle třeba píší každému. Mísila se ve mně směsice radosti z úspěchu a pochybnosti a to zejména kvůli další části dopisu. Další odstavec totiž už začínal obligátním ALE a informací, že rukopis musí ještě projít takzvanou literární redakcí. A že pokud budu chtít na rukopisu dále pracovat, tak budou rádi.

CO  BUDE  DÁL

Ve výsledku odpověď z nakladatelství slibovala hlavně další práci. Jenže já na Písečnících pracovat dál chtěl. Měl jsem sice jen velice mlhavé ponětí o tom, co to ta literární redakce je, ale nějaká prkotina mě nemohla zastavit. Byl jsem pevně rozhodnutý překonat jakoukoliv překážku, abych Písečníky a bludný asteroid dostal až ke čtenářům.

Ale o tom, co to vlastně literární redakce je a jak probíhá až zase v neděli. Mimochodem – z onoho obzvláště velkého a slavného nakladatelství, kam jsem poslal rukopis hned napoprvé, se dosud neozvali…

Kam dál – třeba na předchozí blogy Jak oslovit nakladatelství, Jak jsem poprvé četl dětem, Jak jsem poprvé předčítal nebo na úplně první Jak jsem se rozhodl napsat svoji první knihu.

Ukázku knížky najdete tady – dnes zveřejňuji konec 2. kapitoly a začíná to být pěkně napínavé. Sledovat novinky můžete třeba tady.